Historie podlahového topení

Snaha docílit pocitu tepelné pohody v obydlích je stará jako lidstvo samo. Jistě nejstarším principem byl ohřev přímým sáláním od ohně, který se po přemístění z otevřených ohnišť do prvních obytných prostorů stal zdrojem konvekčního tepla sloužícího ke zvýšení teploty vnitřního vzduchu i okolních stěn.   

Podlahové vytápění v Evropě 

Pokročilejší způsoby topení, oproti pouhému ohni uprostřed místnosti, lze nalézt v Itálii a datují se již do 1. st. př. n. l. Uvádí se, že u zrodu jednoho z prvních podpodlahových topných systémů v tehdejší Evropě stál jistý neznámý vynálezce Gaia Segria Orata, jenž tímto důmyslným a jednoduchým vynálezem reagoval na nedokonalé vytápění přenosnými ohřívadly v pověstných římských lázních tzv. thermách.

Podstatou systému topení bylo podpodlahové topení horkým vzduchem z topeniště tzv. hypocaustum (z řec. hypokauston, hypo – pod, kaió – pálím). Princip samotné „montáže“ popsal Vitruvius ve své publikaci Deset knih o architektuře: „Podložené podlahy horkých lázní jest zříditi takto: Předně se země vydláždí půldruhastopovými střešními cihlami v takovém sklonu k otopnému vedení, že míč na ni vhozený nemůže se na ní zastaviti, nýbrž skoulí se sám zpět k topeništi. Za tohoto stavu plamen snáze prošlehuje pod položenou podlahou. Shora jest udělati z nepálených cihel o 2/3 stopy pilíře rozvržené tak, aby mohly být přeloženy dvoustopovými krycími střešními cihlami …“.

Tento pradávný způsob vytápění podlahou byl, oproti moderním, založen na horkém vzduchu z otevřeného ohně, který měl proudit celým prostorem pod halou, pod teplou lázní a dále v celém systému kouřových trubek nebo skříňových dlaždic uložených ve stěně. Teprve za těmito trubkami byla masa konstrukce podlahy, která se musela ohřát, aby mohla ohřívat podlahovou mozaiku. To sebou samozřejmě neslo nemalé množství paliva potřebného nejen k ohřátí, ale i k udržení vytápění po celou dobu provozu s cca 10 % účinností takového spalování dřeva a v neposlední řadě i bezpečností.

Podlahové vytápění v Asii

Jiný systém topení podlahou se zachoval po tisíciletí v Koreji. Je znám jako: „Ondol“ a  první dochované informace sahají do období 37 př. n. l. - 668 n. l., kdy se přebytečné teplo z kamen začalo používat k vyhřívání domovů.  Ondol se postupem doby dostává do všech korejských domácností a je široce používán. Další zvyklostí, která vznikla používáním tohoto systému vytápění je zouvání  bot při vstupu do domu a sezení na podlaze.
 
Ondol doslova znamená "teplý kámen" a skládá se ze tří hlavních částí: krbu či kamen, která sloužila primárně na vaření a umístěna byla pod úrovní podlahy, horizontálních kouřových cest a vertikálního komínu.  Vyhřívanou podlahu pak tvořila síť podzemních transportních komínků, které přepravují teplo z kuchyně do každé místnosti v domu.  Tento proces byl celkem efektivní, protože získané teplo a kouř, vzniklý při vaření, byly dále přepravovány automaticky. Kuchyně byla obvykle postavena na nižší úrovni (asi jeden metr) a vytápěné místnosti byly ve vyvýšené poloze, aby byl zaručen optimálnější průchod kouře do celého systému.

Další vývoj podlahového vytápění

Podpodlahové vytápění se během pozdní antiky rozšířilo do celého středomoří včetně islámského světa. Ve 12. století byl pro příklad muslimskými inženýry zaveden v Sýrii lepší centrální systém vytápění, kdy teplo z pece v místnosti pronikalo trubkami v podlahách. Jeho využití bylo v té době nejefektivnější, a proto se velmi rychle rozšířilo zejména pak do lázní a domů v tehdejším islámském světě.

Principy těchto technologií, zejména Ondolu, se staly v 19. století inspirací pro Franka Loyda Wrighta, který  se tehdy na základě dostupných poznatků rozhodl, že tento chytrý způsob topení využije a začal s jeho začleňováním do staveb.  Wright tak svým způsobem položil novodobé základy  sálavého podlahového vytápění.